Vitae animum nobis est...Carpe noctem!

ČERNÝ ANDĚL

Tmavé podkroví v našem domě…tak tmavé že je mi úzko…uvnitř mě, se vše svírá…zápěstí skoro necítím.Ležím v tomto tmavém podkroví,ležím na studené podlaze…všude kolem mně je krev,všude kolem mě je úzkost a tma…zavírám oči…znovu je otevřu a rozhlednu se kolem sebe .U okna na zemi sedí mladík celý v černém,dívá se na mě,dokonce se i usmívá…

"Ahoj"ozve se pochvíli mladík…dívám se na něj a odpovím:

"Ahoj…kdo jsi?"

"Já jsem anděl."

"Tomu nevěřím,kdo jsi?"

"Já jsem anděl."

"Tomu ZNOVU nevěřím,kdo doopravdy jsi?"

"Už jsem ti to řekl,Já jsem anděl."

Upřeně mě pozoroval a pořád se mi zdálo,že se usmívá. "Proč tu jsi?" zeptám se po chvíli.

"Jdu si pro tebe"… "Proč pro mě" ptám se … "Rozhlídni se…držíš v ruce žiletku…kolem tebe je krev…sama sebe skoro nevnímáš… UMÍRÁŠ…" odpoví.

Já jen znovu zavřu oči…mladík se zvedne a pomalu přistupuje blíž ke mně…sedne si vedle mě… "Mohu se zeptat?…Proč jsi to udělala?"…………Kvůli tomu,kterého Miluji,neboli jsem Milovala,kvůli tomu,s kterým se mi točil svět…kvůli tomu,bez kterého nemá cenu žít!"…

"Co se stane teď?!...zeptám se po chvíli… "Ucítíš jemnou bolest…potom už nic…"…

"Za jak dlouho umřu?"…mladík se podívá na hodinky a odpoví: "Za pár minut………"

…………………………….. "Dej pozor teď to přijde"…mluvil pomale a tiše…

Ucítila jsem náhlou bolest,mráz mi přeběhl po celém těle… "Teď už necítíš nic…mám pravdu?!"… "Cítím jen prázdnotu"…odpovím…

Mladík si stoupne… "Zvedni se s té kaluže krve a pojď"

…Pomale se zvedám… "Kam půjdeme?"…

"Tam…"…

"Kam?"…zeptám se udiveně…

"Tam kde je tma temnější než nejtemnější noc,tam kde se svírá i to nejchladnější srdce,tam kde už nic neucítíš…tam kde poznáš sílu bolesti…!"…

"Kam?"…zeptám se ještě udiveněji…

"Do pekel"…

Mladík otevře okna a vyskočí z něj…najednou se objeví s černými křídly,s křídly černými jak uhel…LÉTA…

"Vyskoč!"…pobídne mě…

"Vždyť neumím létat"…

"Ale ANO"…

Vyskočím a letím…krásný pocit…

Teď mě ale čeká místo ze všech míst nejtemnější…místo kde se mi bude srdce svírat…

Čeká mě PEKLO…

 

***************************************************** 

 

 

Láska?Smrt?

 

Na co slzy v koutku jen,

když nemůžou přeci ven.

Červeně zalité tmavé oči,

tělo ležící v krvi.

 

Pár slov snad říci mohu,

avšak mluvit je těžké teď,

když k životu ztratíte touhu

a v cestě máte zeď.

 

V srdci láska byla

Nyní nahradil jí chtíč,

Vždyť tu ještě býti mohla,

Kdybys nebral na Ni bič.

 

Prázdnota se zhostila mého těla.

Můj nynější stav by nahradila jedna věta,

Vždyť pro lásku jsem i umřít chtěla,

samota si pro mě právě přišla.

 

Necítím nenávist,

necítím nic.

Smrt je má výhra,

a zbraň je můj los.

*******************************************************************

 

Jen slovy se zlu čelit nedá

Naše jizvy nám připomínají že minulost byla skutečná… slovy se násilí postavit nedá... 

 

 

 

Každý z nás si jistě pod pojmem zlo jistě dokáže představit něco jiného,něco,co je mu blíž,či něco,čeho se bojí.Podle literárních děl a historie je většinou zlo ztělesněno ďáblem.

Málokdy poznáme,myšlenku či něco jiného,zda má či nemá dobré smýšlení.Původem každého zla je dobro…a vše začíná nevině a mile,ale jakmile nám zlo ukáže svoji pravou tvář,je pozdě,ale nikdy není tak zle,aby se tomu nedalo zabránit,jak se říká:“Vše zlé je pro něco dobré.“  Pouhé slovo nenahradí čin,kterým by zlo bylo odvráceno…

Zlo v každé etapě světových dějin je jinak zobrazeno či lidmi pojato a toto zlo je stále námi vyvíjeno a podporováno,avšak si to nikdo z nás nepřizná.Každý z nás má temnou a světlou stranu srdce,ale je pouze na něm,kterou si vybere,většina z nás si vybere dobro,což je pro svět nejlepší.Ale smutné na tom všem je,že i přesto se najde pár jedinců,kteří  si toto zlo zvolili a slovy se snaží zdolat celý svět,ale nakonec přistoupí k činům,které jsou drtivější,než si sami dokázali představit…Vše začíná slovem,vše…ale končí činem,či krví…(Jako v našem konkrétním případě.)

 

Střípky vzpomínek

Pokud na sebe vezmu úkol pozorovatele učitele, ukládám si na svá bedra velký úkol a zároveň poznatek „země nikoho“.  Ocitám se v pozici cestovatele-vyslance.

Je možné, že naše civilizace je výsledkem dlouhého úsilí, abychom ze stroje vytěžili moci, které ovládal dávný člověk.

Tato věta nás přenáší na začátek a zároveň i na konec mého poznání.

Můžeme začít boj od všedního viditelného k fantastickému neviditelnému. Není pouze chladný mechanismus, ale také chladný lid. To co nás mnohdy odhazuje zpět, nebo mimo dráhu našeho „všeho“.

Latinské prastaré rčení nám říká: Scientia ultima stat pretio ultime. „Velká moudrost stojí velké oběti.“  A k tomuto připojím citát Nielse Bohra: „Jsou dva druhy pravdy: Pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“ 

Moudrosti jsou právem z velké části pravdivé, ale je na nás, abychom tuto pravdu nalezli, bohužel se to nepovede každému. V tom případě, nejsou někteří o mnoho ošizeni, nechybí jim k životu něco, co by je naplňovalo, vyplňovalo cosi v nás, kam patří právě tato pravda, co je na nás, abychom zaplnili? Proto chci zmínit to, co je málo zmiňováno.

Mnoho míst a vřavu. Mnoho sil a málo úsilí. Mnoho nás a více jich. Ještě více cest a poznání.

Proto já se chci vydat tou obtížnější. Půjdu po stopách těch, o kterých neradi slýcháme a o to více vídáme. Mnohdy jde o nás, ale i oni s námi sdílí naši Zemi, tak jako další rasy a obyvatelé tohoto světa. Ano, možná tušíte správě, jde o Romy. Možná se budete ptát, proč právě oni! Ale i tito lidé mají svoji minulost a mnozí krásné vzpomínky.

Po přečtení některých z nich mé udivení nebralo konce. Jeden velký příběh mě velmi zaujal, a nejen to. Nebývá vzpomínka bez zajímavého činu. Ano, příběh, který se vám budu snažit přiblížit, bude snad i pro vás zvláštní. Po uvědomění si veškerých poznatků, jsem z jisté části pozměnila svůj nadhled nad menšiny a jejich životy se snažím brát s nadhledem

Životní chvíle a vzpomínky romských žen, jenž jsem přečetla v knize, kterou vydalo Brněnské muzeum s názvem „Memoáry romských žen“.

Přemístíme se do dob mládí Eliny Machálkové, ovšem zmíním se také o životě její skromné, přesto velké rodině. Osudy s názvem Sága rodu Holomků, může započít. Sama Elina své okamžiky strávené se svojí rodinou, ale i ty, kterým nebyla ještě přítomna, zaznamenala.

Nebojím se říci, že kouzelným způsobem.

Začátek bych umístila kolem roku 1900 n. l., tehdy Elinina babička _______, velmi skromná, pilná a čistotná Romka, se vdala do rodiny Holomků za Pavla, kterého tolik milovala.

Obci jenž obývali, místo s názvem ________, v níž vlastnili domek se dvorkem. (Bab)________ povila krásné dítě, byl to chlapec, později holčička, a následovali ještě dva kloučci. Oba manželé pracovali a ku radosti a štěstí vychovávali své šikovné ratolesti. Holomkovi děti byli stejně jako ostatní hezky oblékáni, ne-li lépe. Vždy se (Bab)________

snažila vše vést v čistém duchu, víře a pokoře. Vždy, když jí někdo nabídl kousek čehokoli k jídlu, odmítla, protože věděla, jak ženy v obci hospodařili. Na nedostatek si Tomkovi stěžovat nemohli, snažili se žít, tak, aby se vším vystačili, avšak každý by uvítal více.  Život utíkal dlouhými kroky, a u Holomků nastávali první svatby, první vnoučátka a starosti.

Stařence se zprvu nelíbilo, že její děti si našli neromské partnery, ale později se s tím smířila. Bolest, která je ještě čekala, byla, jak se mi zdá nekonečná a neuhasitelná. Příchod druhé světové války, tak jak pro všechny Romy, tak i pro rodinu Holomkových, by krutý a všude kolem číhala nejistota. Když se určovalo, kdo je cikánský míšenec či cikán, při tom již spolupracovaly obce. Tady už starosta mohl dát návrh, tzv. „seznam navržených zařazenců“ do kárného pracovního tábora, tedy ještě předtím než vznikl ten cikánský. Častokrát tedy docházelo k tomu, že se ty obce zbavovaly nepohodlných občanů, označily je za asociály ... a nikdo pak už nezjišťoval, jestli ten dotyčný má práci. Holomkovy měli, dá se říci štěstí, starosta, dobrý známí, se je snažil ochránit, tak jako část obce. Veškerou pomoc, kterou dostávali, je více a více těšila. Snažili se i přes velké obtíže pracovat, ale chvíle nekonečného zlomu se blížily. Vše poukazovalo na jejich rasu. Veškerým členům rodiny se před koncentračním táborem uniknout nepodařilo. Většina mužů, byla odvléknuta, neromské ženy rodiny se snažili ochránit alespoň děti. Eliny, vnouče stařečků, se ujala neromská tetička, která ji vychovávala. Elině život s babičkou a dědečkem na jejich dvorku chyběl, bylo to dosti smutné chvíle, které nebrali stále konce. Smutek a žal byl všude a nechtěl zmizet. Málo kdo se po válce vrátil, a to rodinu pomalu ale jistě rozvracelo.

*******************************************************************************************

 

Strach z lásky

Prameny vlasů tmavých,

stav myšlenek strmých,

oči temně hnědé,

avšak velmi vlídné.

Pohled zvláštní má,

mě jistý se zdá.

Moje rozklepané prsty,

dotýkajíc jeho textilní vrstvy.

Snem mým je nyní,

být navždy s ním,

ikdyž odvaha tu není,

o vyslišení prosím.

Vládne tu napětí,

strach a znavení.

Zklopené oči mé,

dívat se není snadné.

 

Válka citů,

válka v nás,

bojme se zbraní,

jenž zabíjejí nás.

Strachy klepu se v tento čas,

ten pocit je divný,

ovládl mě nečekaně třes,

když city srdce zastíní.

Ty jeho krásné oči,

zasáhli mě v noci,

tento pocit byl silný

a nejspíš jsem v jeho moci.

 

Temná kráska bloudí nocí,

stíny bodají v mém srdci.

Znavená zdám se,

umřít vydávám se.

Jeho lásku příjmout nesmím,

to já dobře vím,

ale pocit mojí viny,

nedovolí dál mi žít.

**********************************************************************

 

Už NIKDY...
 

 

Už nikdy nebudu stejná...čistá,milá a věrná.

Už nikdy nepůjdu cestou víry a světla,utrhnu se od svého těla a stanu se stínem.

Už nikdy nepůjdu pěšinou nadějí a stanu se smylstvem a ďábel mě uchýlí pod svá křídla síly.

Stanu se vínem v kalichu tmy a zaplním temnotu a přečkám vaše životy.

Strnu až v den,kdy mě pohltí tma,neboť i konce země přežiji.

Stávám se snem mnohých těch,co bloudí v černé díře snů.

Stávám se prostranstvím u pekelné brány černých bohů.

Poselstí jenž uchovávám s proroky zla,nechám zaryté ve svém tmavém srdci.

Už nikdy nebudu hvězdou snění,ale stanu se úplňkem v temné noci.

Nic mě nepohltí,jen samo zlo a pekelný kníže,jenž nademnou uchovává svou ochranou pravici.

V rukou držím obrácený kříž a usínám nad vlstním hrobem,plný zeschlých černých růží.

 

**************************************************************************************************************

 

.::Vampire empirE::.

Prastará krevní msta mezi znepřátelenými rasami, z nichž nejvýrazněji se projevují upíři a vlkodlaci,trvá už přes šest století.Dlouhou dobu byly síly téměř vyrovnané a proto ani jedna z ras nedokázala tu druhou zcela vymýtit. Časy se však mění,mnozí schopní vlkodlaci jsou díky genetické mutaci schopni přeměnit se v libovolnou dobu a nejsou tudíž závislí na úplňku.Tento fakt výrazně snižuje šance upírů na vítězství.Ti se proto upírají k jedinému bodu,k prastaré legendě pocházející z doby zrodu ras, vyprávějící o postavě jménem Eruvanda,která má tuto prastarou krevní mstu ukončit. Nejsou to však jen upíři,kdo se snaží pojistit si svůj úspěch.Příslušníci lidské rasy již kdysi založili skupinu,nazývající se „Noční Lovci“ a snažíc se vyhladit jak upíry,tak i vlkodlaky…

 

Píše se rok 1813 a ve staré Anglii se střety mezi znepřátelenými rasami stále stupňují. Upíři,lovící pouze v noci,přes den ve svých sídlech pročítají starověké spisy ,ve kterých se snaží objevit stopy po Eruvandě,. Vlkodlaci se nyní slučují do velkých společenstev,rozšiřují svoji nákazu na další a další lid…a připravují se na poslední úder… Lidská rasa byla v průběhu války již téměř vyhubena,někteří padly za potravu,jiní se ocitli v řadách svých nepřátel.Ti co přežili se schovávají či vstupují mezi „Noční lovce“…

 

...CHVÍLE POSLEDNÍHO SOUDU SE BLÍŽÍ…

******************************************************************************************

 

Děsivé světlo svíce

 

 

Venku se už stmívá,za chvíli bude tma,a příjde opět prázdná noc,noc na kterou každý den čekám,noc,ve které začínám žít. Dnes po setmění asi nepůjdu bloudit tmou a usednu ke knížce,jenž mi,alespoň doufám,něco dá.

Usednu na postel,a rozsvítím svíčku,která sídlí na komodě hned vedle. Uvelebím se a opřu o zeď potaženou tapetou s hornatou krajinou,lesem a velkýmy balvany. Otevřu knihu a s velkou chutí jí začnu číst. Nevnímala jsem čas a ani nepočítala minuty,možná hodiny. Náhle světlo svíčky zaplápolalo a vedle mé postele stanula vysoká postava,zamžourala jsem očima a pohlédla příchozímu,tedy jestli vůbec dveřmi přišel,do tváře. Poznala jsem v ní svého přítele, dnes neměl výraz v tváři jako obvykle,nemračil se,jeho ústa se snažila usmívat anebo se to alespoň úsměvu podobalo,možná trochu úšklebku. Zaskočilo mě to,jelikož mi ani nezavolal,nenapsal nic o tom,že dnes chce přijít, ale ještě víc mě překvapilo,že vedle něj stojí nějaký muž,ale ten už se neusmíval,jeho tvář byla prázdná,bez výrazu. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli,až světlo svíčky zhaslo,jelikož plamínek narazil na konec knotu a kov. Jejich oči v tmě mírně zařily,nedokázala jsem se pohnout,až po té jsem nahmatala mobil a rozsvítila jej,abych mohla pozorovat,co se bude dít. Nečekala jsem dlouho,nýbrž Kristián,toť jméno mého milého,popadl můj mobil a hodil s ním o zem,chytl mě za ruku a začal vyhrožovat, že jestli „ceknu“, zabije moji babičku. Na to babička otevřela dveře v pokojíku a zděšeně hleděla na příchozí,Kristiána znala dlouho,ale takhle jej ještě neviděla,usmál se na ni a řekl: „To nic paní Daňková,vše je v pořádku,jen jsem chtěl,aby se Venali seznámila s mým kamarádem.“ Nedokázala jsem se dívat na babičin vyděšený a ustaraný pohled,ale i přesto všechno jsem ze sebe vypravila náznak úsměvu a chlácholila ji: „Babi,vše bude dobré,nestrachuj se,oni,alespoň doufám,brzy odejdou,můžeš si jít lehnout...Dobrou noc.“ Při vyslovení slovního spojeni,oni brzy odejdou,jsem na Kristiána pohlédla s vražedným pohledem,avšak jeho tvář byla prázdná. Babička se spokojila s mým výrokem a odešla,ještě za sebou zavřela dveře. Všude byla náhle tma a já jsem zůstala o samotě s těma dvěma. Strčili do mě a já spadla na postel,narazila jsem spánkem na roh komody a omdlela,od té chvíle jsem byla v bězvědomí.

 

Probudila jsem se,ani nevím po jaké době,nebo spíše bych řekla,že mě probudil hluk,z vedlejšího pokoje,něco tam padalo na zem. Vyskočila jsem a zkusila otevřít dveře,byly zamčené.Naštěstí  byl  z druhé strany klíč. Rozbyla jsem sklo dveří,odemčela je a vyšla na chodbu,z pokoje,ze kterého byl slyšet hluk vyšel ten neznámí muž,já se k němu rozběhla a strčila do něj,abych viděla co se v pokoji děje,najednou mě zezadu chytil za lokty.Tím byl můj pohyb omezen. Kristián rozhazoval věci kolem,něco hledal,ale nenapadlo mě co.

Neznámí mě odhodil do kouta. Při pádu jsem si poranila ruku,neboť jsem dopadla na železnou sochu postavenou v koutě,způsobila mi otevřenou zlomeninu ruky a vyskočené jablko z kolenního kloubu,nepočítaje zaslou krev z předchozího poranění hlavy.

Moje veškerá síla se nyní soustředila na pokus o postavení se na nohy. Napotřetí se mi to povedlo,v tu chvíli  již přítel stihl rozbít okno a vyskočit z něj,neboť před domem se ocitli nějací lidé,co hleděli do našich oken,něco ně vyřkl,a jim se hlava oddělila od těla,bylo to zajímavé,neboť o tomhle jsem vždy snila,ale tohle...strašná to věc. Udělal to s hrozným necitem a vůlí někoho zničit. Píchlo mě u srdce,uvědomila jsem si,jak jej nesnáším,jak pohrdám člověkem,jenž jsem milovala. A mohu vůbec něco,co stojí teď přede mnou nazývat člověkem? To co bylo mojí životní láskou  se promněnilo v cosi nepopsatelné,necítila jsem z něho nic,co jsem v něm milovala,nic co mě těšilo z jeho přítomnosti. Sto chutí jsem měla jej nakopnout a nějaký předmět mu rozbít o hlavu,pak mu tu hlavu useknout a pověsit si ji na lustr a pěkně si z ní nechat vykapat jeho krev do kalichu a poté ji vypít,ale na to jsem neměla dosti síla,byla jsem ráda,že ztěží stojím,tedy skoro stojím.

Kristián stál u okna a bezelstně se smál. Jeho černé oči mě probodávaly mé srdce, jeho dlouhé tmavé vlasy vlály v nočním větru,proudící rozbitým oknem do místnosti.

Na okamžik jsem zapomněla na muže,který přišel s tím „netvorem“, ale nyní se mi opět připomněl,neboť usedl do křesla a za Kristiánova smíchu se pomalu promněňoval v panenku s hrůzným výrazem ve tváři. Panenka se poušklíbla a stanula u mých nohou,vyskočila  a já už jsem pouze zahlédla trčící jeho ruku ze svého břicha.

 

Kristián něco svíral v ruce,ale nevěděla jsem co, to mě dost trápilo, asi něco našel,něco, co hledal, ale já stále nevěděla co. Chytl mě do náruče a já nedokázala pohnout ani jednou částí svého těla,abych vzdorovala,pouze jsem cítila smrtící bolest,cítila jsem konec,konec jenž přichází většinou ve stáří, či stojí za vojákem v první linii boje. Tento konec mi dýchal na záda. Ale já se mu nechtěla podmanit,snažila se mu vzepřít,a to mě zřejmě zachránilo před usnutím a skonáním. Přítel mezitím semnou v náručí dokráčel až k domovní dvěřim a postavil mě na okraj schodů,nyní jsem již mohla mírně ovládat své tělo,dokázala jsem stát na místě,alespoň.

Pohlédl na mě svýma očima a nyní jsem z něj cítila něco jiného,nyní jsem mu mohla pohlédnout až přes jeho oči,a dokázala pohlédnot až na okraj jeho srdce,cítila jsem jeho lásku ke mně,jako dřív,cítila jsem něhu,jakou ke mně choval a pocit ochrany,jakou jsem v něm měla. Bylo to zvláštní,ale bylo to tak. Chytl mě za ruku,a mírně pootevřel ústa: „Lásko. Musel jsem,promiň mi. Jsem světlo,a světlo někdy musí dělat i výjímky, jsem dobro,ale i to dobro někdy musí dělat zlo,aby dosáhlo dobra. Miluji tě.“ Po těchto slovech mě políbil ruku a byl pryč. Nedokázala jsem v tento okamžik pochopit slova či věci,co se staly před chvíli,pociťovala jsem pouhou bolest,nenávist a lásku,lásku,kterou jsem nyní nechápala ze všeho nejvíc.

Omdlela jsem.

Probudila jsem se na domovních schodech,neboť již svítalo.Po těle mi přeběhla pichlavá bolest, po celém těle jsem měla zaschlou krev a já byla ztěží schopna pohybu. Doplazila jsem se k domovním dveřím a zabouchla je. Plazila jsem se po schodech,až ke svému patru bytu. Byla jsem nesmírně ráda,že bydlím v prvním patře,neboť na další plazení již nebylo sil. Po chodbě zůstaly cestičky krve,plazila jsem se přes ně až jsem skočila u jednoho s pokojů,kde mívám knihy a oblečení.  Všude plno krve a místnost byla v takovém stavu,jako byse přes ni,převalil tajfun,rozbité okno,poházené knihy,roztrhané šaty. Nedokázala jsem pochopit co se zde dělo, až poté,co se mi v hlavě uspořádaly vzpomínky na noc.Bylo to strašné,nebyla jsem schopná ničeho na světě. Rodinný domek,první patro,tedy moje část domu,byla chmurná,obvykle jsem toto místo měla ráda,pokoj,ve kterém jsem spávala byl plný růží,plyše a počítač,kde jsem trávila dost času,malá kuchyňka s jídelním stolem,menší koupelna se vším,co jsem potřebovala a nakonec místnost,ve kterém byly knihy a oblečení,černé barvy,které jsem nosívala,dlouhý kabát,korzety,korzetové šaty,kapsáčové kalhoty,steelky...Prostě to,co bylo mím vnějším já. Ale teď tehle pokoj byl  v troskách. Cítila jsem prázdnotu a samotu,samotu,kterou  jsem povětšinou měla ráda,mě nyní tríznila,chtěla jsem obejmout,ale nebyl tu nikdo,kdo by to dokázal. V přízemní části domu,kde sídlila babička,bylo ticho,cítila jsem,že život tam už žádný není,bolelo to.

Z posleních sil,které jsem našla popadla větší kousek skleněného střepu z láhve,velké 50 litrové láhve naplněné  whisky,zakoupenou pradědečkem v Ekvádoru,která byla na okrasu a teď z ní zbyly střepy,bodla jsem si jej do srdce.

Pocítila jsem úlevu,teplá krev,která mi stíkala po hrudi,mě naplňovala potěšením.

Posledním pocitem byl odchod duše z těla,ale již předem jsem věděla,že nepůjde do nebe,cítila jsem to a byla jsem na to připravená. Moje duše skončí v pekle. Ale takový konec jsem nečekala,ani v tom nejhrůznějším snu.

 

 

 

Cit lásky

Dívám se do noční dáli,

 

 

 

 

Citové bolesti sílí v nás,

zemřít by se dalo snáz.

Krásný pocit,který mám,

zůstává v mém srdci sám.

Velký zájem o mě sniž

  a buď mé duši blíž.

 

Slzy stíkajíc po mé tváři,

vzpomínky jsou v mém srdci,

vzplanutí lásky sraž,

  o to se velice snaž.

************************************************************
 

Nadvakrát

 

Víra v tebe
Naděje v sebe
láska v nás
naplňuje srdce.

City opětované
dvakrát vrácené
budoucnu vstřídst
milovat se víc a víc.

 

 

 

Nemilována

 

Dotek hebké tváře

usedáme na oltáře,

kříže nad námi,

přešli jsme ceremoniály.

Rozpuštěné černé vlasy,

dohromady nás dalo cosi,

obcházíme varování,

užíváme si stmívání.

Náhlá rána osudu,

změna tebe ve skálu,

city jsou pryč,

v očích máš chtíč.

Moje slzy neutíráš,

jen mi nadáváš,

stále tě jen miluji,

ke krajnosti se schyluji.

Na vybranou nedáváš,

touhu mou neznáš.

Slova nic neřeší,

polibky jsou suší.

Slzy z tváře tečou,

necháváš mě samotnou.

Nechci tě již vidět,

a už vůbec tě slyšet.

Konec mezi náma,

o lásce již jen fáma,

Milovat se nauč,

a mě už nemuč.

Myšlenky letí k tobě,

vzpomínky mačkám v sobě,

oči plné smutku,

gesta prázdných skutků.

Líce jsou bledé,

zapomenout není snadné,

Po obejmutí toužím,

Po lásce žízním.

**************************************************************************

 

Já,

ač sama bloudím tmou,

nepřestávám sladce snít.

Já,

ač sloužím svému bohu,

k cíli je stále dlouhá pouť.

Já,

ač v dáli cítím touhu,

cestu mi kříží široká zeď.

Já,

ač neplýtvám snahou,

dnes chuť mám žít.

Já,

ač poznat chci pravou lásku,

nepotkávám cestou lid.

Já,

ač oplývám těžkou silou,

už nechci sama být.

Já,

ač divokou jsem slečnou,

chci již štěstí mít!

***********************************************************************

 

Nostalgie

Nechtějte po mě věřit,

Nechtějte po mě žít,

Když nehaníte pouze sebe,

A věříte ve mě stroze.

 

Slyším v dáli vítr zpívat,

U nohou mi leží noc,

Proč tedy chci právě vzlykat,

Když mysl veselou mám mít?!

 

Možná mě samota trýzní,

A kapky slz se hrnou z očí,

Snad trápení strach zmaří,

Ale čas tu k tomu není.

Proč stále přestávám vnímat

Okolí kolem sebe.

Proč uzavřené dveře jsou lásce,

Když srdce potřeba je naklonit!

 

Věřit po mě nechtějte,

Osudy samy sobě řídíme

A smrt chtějme přivolat

Hříchy ale odvolat.

Kouř z cigarety dýchám

A vaše řeči stále slýchám

Snad už nechci nic říct

Pouze napořád snít!

*********************************************************************************** 

 

Gambler

Hazardní hry pro mě v minulosti byly velké tabu. Nikdy mne ani jediná myšlenka neprolétla hlavou, která by mohla naznačit, že se stanu svědkem života hazardního hráče. Je pár minut po druhé hodině ráno a já zase nemohu usnout, protože můj přítel opět navštívil hernu a všechno tam prohrál. Hraje poker a automaty. Pochopitelně tam zase vypil „x“ piv. Je to pro nás bludný kruh. Přítel stále slibuje ukončení těchto her, ale bohužel zůstává jen u těchto slibů. Vypadá to, že do konce měsíce budeme jíst jenom těstoviny s kečupem. Už pomaličku tajím, že mám schované nějaké peníze, aby je neprohrál. Takže se náš vztah stává neupřímný a napjatý. Nechci mezi námi něco tajit, ale chci, abych nás vyvarovala další „prohry“ v jeho hazardních hrách. Pouze mám strach. Co kdyby, udělal nějakou hloupost, a kdo mu potom pomůže? Jeho kamarádi? To asi ne, protože kamarády má jenom v hospodě. Jeho rodina? Ta ho již odepsala dávno. Ani nevím, jestli existuje nějaké optimální řešení dané situace. Možná mnoho z vás řekne „Uteč od něho a nech ho v tom samotného!“, ale co si pak sám počne? Tudíž ovinutí ochranným štítem zbylo jen a jen na mě.

Bojím se každého dalšího rána, bojím se, že jednou domů nepřijde vůbec…

***********************************************************************************************************************

 

Srdce lásku objímá,

jak málo ho ale dojímá,

když druhý neví nic.

Usilovné přání může být.

snad lásku navždy mít,

a s druhým milostně snít.

Proč jen všude prázdné oči,

víra v nadpozemský svět,

Některým z nás tak málo stačí.

Ale my jsem dva, my jsme jiní,

kteří čekají víc a přesto nic.

Oboum chybí mnohé, a přesto mají vše.

Víš co si ale přát, když touha utíká z duše.

Obojí je snaha lásky, štěstí, které hřeje,

Myslíš, že čistá lásko to je?!

Nebo pouhé zalíbení a prázdná slova ...

... prázdné skutky a boje ...

 

**********************************************************************************

 

Oči se rozzářily,

usměv napadal tvář,

už navždy šťastni chtěli

ti dva v lásce zář

slza v oku zasychá,

láska je tak veliká,

smrt ji nezastíní.

prožijeme ji v nádherném žití.

potěšena být jen jednou bytí mohu,

když štěstí zatřpytí se v mém oku.

krása jen v soužití být může,

a blízkost tomu napomůže.

********************************************************************************************** 

 

Animi nostri

*náš epitaf*

Pár slov v jednom vzkazu,

proměněn z hloupého dotazu

stal se v osudový řádek,

v srdci mi nastal pořádek.

Nadšení z jemné tváře,

už dávno nejsem páže,

s lehkým dětským osudem,

proplouvala jsem těžkým životem.

Hledání štěstí nemá smysl,

na mou hlavu obláček se snesl,

bělostný, plný štěstí,

přišel včas do neštěstí.

 

Ubohé je tísnění krásného citu,

oddáni jinému opovržení světu,

my ale půjdeme spolu mezi stíny.

Neprobudit se a snít naše sny.

 

Nechybí nám hlas sladké něhy,

toužím přes všechny snahy,

neuronit již žádné slzy,

zničit předsudky chci brzy.

 

Mé srdce se lásky nevzdá,

láska tvá mu napomáhá.

Požehnání máme od samého Boha,

trýznit nás nebude krutá samota.

Šťastni navždy chceme být,

zbraň budu na nenávist tasit,

a žárlivost nechci znát,

s tebou chci se pouze smát.

Temná slova, chmurný den,

půjdeme spolu proti všem,

vřelé objetí mi můžeme míti

a napořád nablízku sobě býti.

 

Zima, mráz a pokušení,

neohrozí naše snění,

válka nás obejde vesele,

nikdy Ti nedám otěže.

Bič už více nechci znát,

záleží na tobě však,

aby nenastal mezi námi zkrat,

to bych musela umřít snad.

******************************************************************************************

 

Láska nás dvou

 Dva mladí lidé,kteří mysleli,že lásku jen tak nepoznají,…trápili se,…ve svém srdci cítili prázdnotu a považovali se za zbytečné …Najednou potkali a bohudík poznali krásnou a velkou Lásku…Láska se na ně usmála a oni na NI…Lásku,která jim zaplnila celé jejich srdce,lásku která byla pro ně cennější než vlastní život…Tato láska tyto dva spojila…Tato Láska je zaslepila…tato láska jim zaplnil celé jejich srdce…Teď už bez této Lásky nemohou žít…Jeden je tělo,druhý je duše-a tělo bez duše nemůže být,tělo a duše patří k SOBĚ…Nemohou jeden bez druhého být,Milují se,jak miluje motýl svěží květinu,jak miluje upír lidskou krev…nemohou jeden bez druhého být,jak by nemohlo být dobro bez zla…

Jejich Láska je věčná…Oba doufají,že jejich láska přetrvá navždy-jejich Láska je příliš krásná na to,aby to byla pravda,někdy přemýšlí nad tím,jestli to není pouhý Sen, …ale věří,že tento sen přetrvá navždy,že už se nikdy neprobudí z toho sladkého spánku…že jejich Láska přetrvá vše.-Vzdálenost,Lež i dlouhá léta…Tito dva se MILUJÍ…

 

Láska je jako slza. Rodí se v oku a padá k srdci.

Je to tak jednoduché a zároveň děsně složité…Co může být krásnější,než tato Láska?!!!

 

Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.

 

 

O lásce
O lásce zpívám, o jednom příběhu
stal se či je jen myšlenkou pouhou
o lásce zpívám, o jednom příběhu
možná je jen pouhou touhou.
O lásce zpívám, která nikdy nekončí,
nebolí a přece existuje
o lásce zpívám, která nikdy nekončí,
snad někdy i taková v mém životě bude
O lásce zpívám, o pár něžných chvílích,
pocitech, kdy cítím nebe
O lásce zpívám, o pár něžných chvílích,
když po tich ležím vedle tebe…

 

Samota

 

Šero…mlha všude v okolí.Koleje v opuštěném městě,na kterých sedí dívka s rozmáčenými vlasy a s očima plných slz…Co se jí asi stalo? Přemýšlí nad tím,jaké události prošli kolem ní, za uplynulých x dnů.Tato dívka by si celý svůj nynější život mohla říkat:,,Potkalo mě štěstí,řeklo uhni a šlo dál!“ Tato dívka si připadala moc opuštěná.

V posledních třech dnech ji vyhodila maminka z domu,pohádala se s přáteli a co je nejhorší,opustil ji jediný milovaný člověk,její Michael,anděl strážný,kterého milovala nadevše.…neustále se ptala sama sebe,proč musel být v tom autobuse,proč zrovna on…

…On který byl pro ni celý její život…

…Teď ten život ztratila…

Sedí na studené a staré koleji,na koleji po které už léta nepřejel ani jeden vlak,najednou slyší v dáli zvuk šumějícího vlaku…Co se stalo???!…

Najednou uvidí přední světlo vlaku,nyní se jí přehrává celý její život…který pro ni nic neznamená bez Michaela…

Erika uslyší zvuk vlakového klaksonu,už je pozdě se rozmýšlet,už je pozdě se vrátit zpět.

Lehce si lehne na chladné koleje,už se snaží nevnímat,neslyšet,NEŽÍT…

Najednou silný náraz…výkřik…a …a…pak tiché odcinkaní vlaku v dáli…dívka leží na té koleji dál.Nikdo ji ale neslyšel,…to město je plné osamělých duší…Už to není dívka,je to…

Konečně je Erika s Michaelem…

 

 

 

Smutný konec dvou lidí

 

Je pochmurný listopadový pátek…na železném mostě,který je opuštěný daleko od lidí,daleko od reality…sedí mladá dívka,dívá se dolů a přemýšlí,její velké krásně hnědé oči jí vyplavují toky slz…v tuto chvíli se jí přehrává celý její život…

Roky trápení, skrývaného za šťastnou tváří. Ten pocit prázdnoty, depresí, špatných stavů. Skoro ani nežila.Už to bylo jen chodící tělo, bez všeho, co člověka dělá člověkem…

Přemýšlela nad vším,co prožila,na poslední chvíle strávené s tím,kterého milovala…na poslední slova,která od něj slyšela…ta krásná slůvka-Miluji tě,jí zní v uších ještě teď…tiše odpoví: „Já tebe též,lásko moje.“…Vzpomněla si  na ten hluk aut…a pak jen ošklivá rána a hluk klaksonu…byl to on,on tam ležel na silnici,on tam ležel v kaluži krve.Moje láska odešla…odešla tam,kde je mu hezky…touží po tom,aby jej mohla znovu spatřit…

Jak krásné měla dětství,jak ošklivé bylo dospívání…Jak nádherné bylo jej milovat…

Dívka si stoupne a jen jednou rukou se drží zábradlí…Se slzou v oku a úsměvu na rtech-Nakonec ale našla v sobě poslední odvahu a naději,a prostě jsem udělala jediný malý krůček,tak malý.... Skočila z vysokého mostu přímo do hluboké propasti. Volný pád byl to nejhezčí, co kdy zažila…Už nikdy tento pocit nezažije,už nikdy se nerozhlédne po krajině,už nikdy…Uslyšela velkou ránu,náhlou bolest,potom už jen TMA…v dálce je ale bíle světlo…na konci této tmy čeká ON…

Teď bude s tím koho milovala,neboli stále miluje,bude s tím,který byl pro ni celý její život,bude s tím,bez kterého nemělo cenu žít…

 

**************************************************************************************************************