Vitae animum nobis est...Carpe noctem!

Marcus Tullius Cicero řekl: „Podstatou rovnosti je spravedlnost“. Spravedlnost neboli právo. Co je právo a k čemu nám vlastně je? Mnohdy si myslím, že právo je věc jistých lidí, avšak ne těch, kteří jej potřebují. Většinou o právu nechceme přemýšlet, protože všechno kolem bereme jako samozřejmost, ovšem nebylo tomu vždy takto.

Zřejmě je na místě, abych zmínil jistá fakta o minulosti práva. Ve filosofii středověku bylo právo hierarchický systém čtyř skupin: Božské, přirozené, pozitivní (platné) a zvykové (neplatné) právo. Této filosofii středověku se věnoval například Platón i Aristoteles nebo Cicero. Zabývali se vztahem mezi panovníkem a právem. Po rozpadu této filosofické doby, filosofie práva prudce vzrostla. Filosofové novověku jako například Jean Bodin, Hugo Grotius, Thomas Hobbes a další měli potřebu právo změnit, upevnit a vytvořit základní kámen pro moderní právní myšlení. Tuto moderní právní formu ucelili John Locke a Baruch Spinoza. Jistě si uvědomovali vážnost a důležitost práva a to nejen svobodných lidí, ale všech lidí na tomto světě.

Sv. Augustin zmínil: „Tážeš-li se mě, co je to právo, pak to nevím a netážeš-li se mě, pak to vím.“  Může víceméně každý z nás říci, co je to právo? Myslím, si že ano. Každý z nás má jistý nadhled nad svým právem, někteří bohužel mylný. Právo je společenským fenoménem - žádný jiný živý tvor ho nepotřebuje tak, jako člověk. Ohromuje nás svou adaptabilitou, přizpůsobivostí a ochotou nabídnout se každému, kdo se legitimuje mocí. Moc, která se drží ruka v ruce s právem. Moc, ta si ovšem rozumí jen s těmi, kteří jí vládnou. Zbytek je o mnoho ošizen. „Mocní jsou většinou jak divadelní masky a obdiv vzbuzují jen u prodejné chásky.“ V této větě Jean de La Fontaine vystihl mnohé. Mravní pojmy jsou ty tam. Vztah práva a morálky jako dva protínající se kruhy. Část uvnitř protínání představuje společný základ morálky a práva, zatímco vnější části jsou výlučnou sférou práva nebo morálky.

Zastírání a podvod, lež a zvyk používání masky, nechť ať je potrestáno, to by měl být zákon, zákon na základě pravdy, podložen tím, pro co je na tomto světě stále důvod být a žít, dále snít a plnit si tyto své sny a přání. Není na světě krásnějšího okamžiku než vidět oči rozzářené štěstím a spokojeností! Dbát a hájit si tyto vize, snít dál a jít si za svým cílem. Odhodlat se překonat snadné i obtížné překážky, a zbavit se lží. Právo nad práva.

Možná je právo přidělováno, možná je rozděleno na díly a povaluje se kolem nás. Pokud jej nechytíme, nemáme šanci si toto právo nárokovat?!

Může být právo bráno jako loajalita těch, kteří nám kážou? Kdo má právo nám určovat naše právo? V první řadě máme právo na život, ale i to je pomíjivé. Nikdy nevíme, co nás kde čeká, a kdo nám toto právo zhatí. V tuto chvíli: „Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná Bůh počítá s námi.“ Když proti událostem nic nezmůžeme, počínejme si tak, aby ony nezmohly nic proti nám. 

Působivost této ideje přirozeného práva nespočívá v jeho reálné existenci, nýbrž v tom, věří-li velký počet lidí v tuto ideu a jednají-li podle této víry. Racionální podklady nám nepodloží vše, proto musíme připustit i jiná fakta. Není jich mnoho, avšak materiály jsou nám stále k dispozici. Právo je nutné stále zkoumat a dokazovat nové skutečnosti. Není pouze dokázáno, že Země je spjata s vesmírem. Člověk není ve styku jen s planetou, kterou obývá. Kosmické paprsky, rádiová astronomie a práce teoretické fyziky odhalují kontakty s totalitou vesmíru. Nyní již nežijeme v uzavřeném světě.  Duch, který je skutečným svědkem své doby, by si toho měl být vědom. Ne proto, že by pochopil okolnosti či podnět, ale proto, aby začal vnímat důležitost a podstatu. Právo není jen tak obyčejný pojem v řazení priorit, ale klade důležitost na samo sebe.

 Právo samo o sobě je jen polovičkou z důležité dvojice, která tvoří samotnou existenci práva. Tím dalším pojmem je povinnost. Právo a povinnost šly vždy spolu a jedno bez druhého nemá význam ani hodnotu. Ten, kdo vždy určoval, kdo má jaké právo a kdo má na co právo, říkal i jaké má kdo povinnosti. Právo a povinnost vždy souvisely a souvisí s určitou mocí. Přirozeností i touhou každého z nás je mít takovou moc, podle které mohu sám určit právo i povinnost nejen pro sebe ale i pro druhé. Tím, že dám druhým jistá práva, předpokládám, že budou plnit jisté povinnosti a tím pádem neohrozí práva moje.

Davy lidí ničí vše, co je jiné, výborné, osobité a vybrané. Obyčejný člověk plyne s dobou, je si vědom své obyčejnosti, ale má tu drzost se své obyčejnosti zastávat. Dav si říká: „Stát jsem já.“  Kulturní úpadek, či zánik civilizace může být výsledek toho všeho.

V praxi tenhle model převážně funguje tam, kde je ve společnosti mírový stav. Většina populace souhlasí se zavedenými právy a povinnostmi nebo proti nim neprotestuje. Člověk je ale tvor hledající nové lepší možnosti pro sebe a často nabývá dojmu, že on sám ví nejlíp, jak by mělo být právo fungovat. Tuhle skutečnost dává najevo a tím může snadno vybočit ze zaběhnutých řad. Zde se nám vytváří konflikt dokazující, že daná pravidla vždy vyhovují jen části společnosti. Konflikt přináší konfrontaci jednotlivých pojetí samotného práva a výsledkem je buď zatlačení jednotlivce zpět do řady, ať už dobrovolně či nedobrovolně nebo naopak změna na straně většiny, což může vyústit například v revoluci. Šance na změnu k lepšímu dává mnohým chuť vytvářet nová pravidla a ty zakotvit do samotného práva. Nevýhodou je, že pohled jednoho člověka nemusí být ideální pro zbytek společnosti. Z tohohle důvodu se jako nejlepší jeví demokratický většinový systém, kde velká část věcí je podle smýšlení většiny společnosti. Nevýhodou je, že v demokracii představuje společnost jako celek vždy míň než je součet všech individualit. Právo se tak stává nestabilní a lehce zneužitelné. Jako řešení se jeví neustálá diskuze a společné hledání nových řešení výhodných pro co největší počet jedinců. Důležité je, aby právo i povinnost byly pod neustálým dohledem a kontrolou celé společnosti. Průhlednost zvětší počet dodržování toho, na čem byla provedena dohoda.

Právo jako filosofický pojem může být vysvětlováno mnoha způsoby. Některé jsou již výše zapsány, některé nebudou zmíněny vůbec. Nedovolím si říci, že by snad byly nepodstatné, avšak možná stejné. Není to jen nicotná studna, je to poklad, kouzlo, naděje.

„Válka je mír. Svoboda otroctví. Nevědomost je síla.“ George Orwell, 1984.

Nemáme právo na výběr životního prostředí, ani průběhů či děje veškerého systému. Není-li snahy, víry ani touhy, není práva. Žijeme ve světě jiných. A právo, které by nás mělo chránit, je k tu ničemu. Ne vždy ovšem, ale někteří mají bohužel tu smůlu.

Matrix se blíží rychlým tempem, vyměňujeme za něj vše, co máme, budoucnost, zdraví těla i ducha, naše děti, naši svobodu. Ovšem Nejhůře, mnozí z nás rádi.

K tomu aby vznikly správné zákony, potřebujeme k tomu konkurenci, stejně jako v ekonomice. Konkurence musí být na stejné úrovni, ne-li lepší. To je krok k jistému úspěchu. Pokud nám vhodné faktory chybí, je někde jistý problém. Právo nesmí být zastřeno jen tak nějakou náhražkou, není nahraditelné. Hračka, technologie i dokonce člověk je nahraditelný. Naše právo v tomto případě nikoli.

Ohrozí-li člověk právo jiného lidského tvora, pak je na řadě trest. Je nutnost vždy trestat. Oko za oko, zub za zub jako zákon milosrdenství. Jedno z nejznámějších pravidel z Chamurabiho zákoníku. Málo kdy se stává, že tíha zločinu je oplacena trestem na stejné úrovni. Bohužel. Bývá těžší, až ničivý. Stejně tak, jak tomu bývalo v Babylónu. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno, v dnešním světě neplatí. Zeslábni a budeš zničen.

Vše kolem nás je právně zabarvené, vše kolem nás jde subjektivně zabalit do clony oparu.

Není to nutnost, ale potřeba. Bolest a utrpení. Nicotnost. Právo není všem stejně meřeno.

Budoucnost, nechť je nám všem nakloněna a právu náruč rozevřena.

Doslov

Všichni jsme ovce, všichni jdeme vpřed po rovné linii, nakreslené kýmsi vpředu. Nehodnost nás ostatních není k smíchu, ale k pláči. Nejsme nicotní, ale hodni velkých věcí, jak v osobních životech tak kariérních. Všichni jsme na špatné cestě, na které běžíme za něčím, co nemůžeme nikdy mít. A právo nás sotva zachrání, musíme chtít a o právo se chtít z bít…

Bez válek, bez ran a krve.

Není budoucnosti bez přítomnosti. A přítomnost z minulosti. Není-li vhodná minulost, obávej se minulosti. Věř, doufej…